České hlavní město dlouhodobě láká mnoho nových obyvatelů, ročně se do něj přistěhují desítky tisíc lidí. Je to pochopitelné, Praha nabízí největší škálu pracovních příležitostí a nejbohatší výběr kulturního i sportovního vyžití. Má to však jednu zásadní stinnou stránku – život v hlavním městě něco stojí.
Životní náklady jsou v Praze nejvyšší nejen ze všech měst v Česku, ale i v rámci celé střední Evropy. Vyplývá to z aktuálních dat statistického portálu Numbeo.com, který dlouhodobě sleduje a srovnává velká města po celém světě. Jen ze střední a východní Evropy monitoruje 50 měst. Před Prahu se v rámci regionu po hodně dlouhé době dostala jen tři města v Rusku, kde náklady na život kvůli válce na Ukrajině rapidně vzrostly.
Hlavním problémem lidí hledajících bydlení v Praze jsou rostoucí nájmy. Podle portálu Numbeo.com, který dlouhodobě monitoruje a porovnává statistická data ve 237 evropských městech, vyšel v polovině letošního roku pronájem třípokojového bytu v centru Prahy v průměru na 37 596 korun, zatímco ještě na začátku roku to bylo 31 655 korun měsíčně. Mimo centrum pak nájemník průměrně platí měsíčně 27 749 korun, ještě na začátku roku ho nájem takového bytu vyšel na 23 091 korun.
Nájemné v Praze skokově zdražilo po útoku Ruska na Ukrajinu. Během pár týdnů vzrostlo až o patnáct procent. Nájemné roste i nadále, ale už o něco pomaleji. Reaguje tak na nepřetržitý růst cen nových bytů, které v prvním čtvrtletí meziročně zdražily o více než pětinu.
Například v centru Bratislavy zaplatí nájemník až o deset tisíc korun měsíčně méně než v Praze, ve Varšavě ušetří devět tisíc korun. Centrum rumunské Bukurešti je levnější dokonce o 17 tisíc korun. Podobně drahé jako slovenské hlavní město je druhé nejdražší město v Česku – Brno. Pronájem třípokojového bytu v centru moravské metropole nyní vyjde na 26 441 korun za měsíc, což je jen o pár stovek méně než v nedaleké Bratislavě.
Hlavním problémem bytového trhu v Česku je absurdně komplikovaná stavební legislativa, která zásadně brzdí potřebnou výstavbu. Povolování nových staveb je velmi zdlouhavé a trvá mnoho let, u některých rezidenčních projektů i více než desetiletí. Developeři tak nemohou pružně reagovat na aktuální poptávku, což vede ke zhoršování dostupnosti vlastního bydlení. Bez zásadního zjednodušení a urychlení povolovacího procesu se na tom bohužel nic nezmění.
